Pobavte se u humoristického cestopisu "Sbaleno na cesty: Thajsko aneb srandy není nikdy dost" hned teď bez zbytečného čekání na balíček z pošty

Knihu si pohodlně stáhnete do mobilu nebo počítače:-)

Vydejte se se mnou na měsíční dobrodružnou cestu po Asii. Sešla se nás celkem nesourodá parta, ale nakonec z nás byli prima kamarádi, na které dosud s láskou vzpomínám.

Zažili jsme plavbu po Mekongu, zběsilé jízdy tuk-tukem, západ slunce nad Mekongem v královském Luang Prabangu, trek, koupání a přenocování v bambusové chýšce v džungli, mnichy v Barmě i Laosu, hlasy džungle, koupání v moři, v té době nejvyšší mrakodrap světa v Kuala Lumpuru, náboženskou směsici v Singapuru a milion dalších dennodenních poznatků a krás.

Nechte se alespoň ve své fantazii vtáhnout do děje a podlehněte vábení dálek:-)

Formát: PdF, velikost 1706 kB

Počet stran: 257

Cena: 200,- Kč

Ukázku z knihy si můžete přečíst na konci této strany :-)

 

To jsem přesně já. Hltám Prima ZOOM a v kabelce pořád tahám nějaký cestopis o dalekých zemích nebo alespoň časopis "Lidé a země".

Ale mám pro Vás něco lepšího.

Představte si mít pořád "instantní mlsání" pro svou mysl po ruce. S sebou. Sbaleno třeba v mobilu.

Jen párkrát kliknete a před Vámi se objeví Váš svět snů plný dobrodružství, napětí, poučení i velké legrace.

 

 

 

Kde má tato kniha své kořeny...

Když jsem se tenkrát vrátila z měsíčního dobrodružství po Asii, byla jsem tím tak prosycená, že jsem o něm nesutále všem vyprávěla. Jak jsme jezdili na slonech, spali v džungli a koupali se ve vodopádech na místech, která snad ani nenajdete na mapách...

...jak jsme ochutnávali exotické ovoce, jídla...

...pluli po Mekongu a pozorovali západ slunce nad ním v královském Luang Prabangu...

...jak jsme se koupali na Krabi a Phi Phi...

...Jak jsme pili kokosy na vodním trhu u Bangkoku...

...jak jsme vyjeli na tehdejší nejvyšší budovu světa Petronas Towers v Kuala Lumpuru...

...a bylo toho mnohem více, nebralo to konce. Mé nadšení, ta euforie, to ve mne přetrvávalo nekonečné měsíce.

Všichni kolem má vyprávění hltali, až mne někdo požádal, zda bych to nechtěla napsat třeba jako články nebo povídky, aby si to mohli přečíst. že by se to určitě líbilo více lidem, že se to poslouchá jako pohádka...

Dlouho jsem váhala. Chodila jsem do práce, hodně jsem sportovala, cestovala, no zkrátka nebylo moc volného času.

Ale mateřská dovolená vše změnila.

Ne že bych najednou měla hromadu času a nevěděla, co s ním. Spíše to bylo asi naopak. Stavěli jsme dům, do toho jsem ještě překládala knihy, dělala na volné noze marketing a náš malý neposeda byl pěkný živel a průzkumník v jednom:-)

Ale mě to nedalo. Ta myšlenka ve mě začal hlodat a nedala se odehnat. Možná jsem to chtěla sepsat jako poseltví pro svého syna, aby si to jednou přečetl, až na to ve stáří zapomenu :-)

Nebo jsem se jen chtěla realizovat nebo se podělit o své dobrodružství, které je pro mne i dodnes srdcovou záležitostí, i s dalšími lidmi.

Třeba těmi, co rádi cestují nebo se na podobnou cestu teprve chystají. Nebo mají rádi humor a rádi pouští svou fantazii do světa. 

Prostě pro všechny, kteří se při čtení rádi zasní.

 

Úryvek z knihy si můžete přečíst na konci této strany.

 

A chcete ještě za symbolických 100,- získat další e-book: román o lásce a cestování "Cena za lásku"?

 

Mám jen storpocentně spokojené čtenáře:-)

A jak to dělám?

...mám pro Vás garanci 100% spokojenosti. Je pro mě důležité, aby se na mém blogu všichni čtenáři cítili spokojení, prostě jako doma nebo na obědě u prima kamarádky.

A pokud nebudete spokojení, tak na to máte 15 dnů, abyste mi napsali o vrácení peněz. 

A co na knihu říkají její čtenáři?

"Mockrát jsem se při čtení nasmála, ale také jsem se přistihla, že zároveň hledám, jak je to tam daleko a kolik stojí letenky."

"Když mi knížka včera dorazila, původně jsem otevřela soubor, abych jen nakoukla, co mě čeká. Jenže z nakouknutí bylo přečtených asi 40 stran. Vracela jsem se k tomu pak každou volnou chvilku (a zjistila jsem, že číst se na rozdíl od psaní přerušovaně dá - za což ti mnohokrát děkuji:-). Mockrát jsem se smála, ale taky jsem se přistihla, že při čtení zároveň hledám, jak je to tam daleko a kolik stojí letenky. A to mě nikdy předtím nenapadlo že bych někdy chtěla jet do Thajska. Sbaleno na cesty - Thajsko je knížka napsaná s humorem a s lehkostí, četla se mi dobře a vtáhla mě do děje. Nakonec jsem za dva dny byla na poslední stránce a nechtělo se mi skončit."
Tereza Tyburcováwww.terezatyburcova.cz

Úryvek z knihy si můžete přečíst zde:

-24-   Je libo housenka?
Druhý den ráno nás čekali zase naše dva oblíbené minibusíky, co nás vezli už na trek do pralesa. Řidiči se jako obvykle culili, asi se na nás moc těšili.

Měli jsme namířeno do Mae Sai, které je na hranici s Barmou, kam se také chceme vydat na průzkum.

 

Po cestě jsme zastavovali u další úžasné památky, pozlacené pagody neznámého jména i stáří, která se tyčila na kopci nad námi, načež Pavel znechucen zbytečnou zastávkou (v podstatě každá zastávka byla zbytečná,

 

pokud se tam neodehrávalo jídlo) prohlásil: „Kurňa, zase pagoda, já už na ně kašlu“, a zůstal v autě s výmluvou, že bude hlídat zavazadla.

 

Po povinných fotkách jsme se vrátili do aut, Olda však bohatší o pytlík s podivným obsahem, který koupil u nějakého stánku. To nám všem bylo záhadou, protože po jídle jsme prahli všichni, ale ten stánek nikdo neviděl.

 

„Co to neseš?“ ptal se zvědavě Adam a nakukoval mu přes rameno.

„Ale nic, jen něco na zub,“ tvářil se jako bez zájmu Olda a sledoval naši zvědavost.

„A co to je? Ukaž… a proč jsi nám neřekl, taky by sme si něco koupili… dej nám ochutnat… je to zelenina? Nebo bambusové výhonky?“ vyzvídali jsme jeden přes druhého, jako bychom týden nejedli. Jenže my naši cestu brali zodpovědně a kromě památek jsme také měli v podstatě povinnost ochutnávat vše neochutnané.

Jak říkal Emil: „Za ty prachy, co ta dovča stála, musím všechno vyzkoušet bo jinak mě žena nepustí domů“.

„Samá voda, holobrádci… smažení červi,“ vyzradil nakonec to velké tajemství a culil se od ucha k uchu. „Jsou fakt delikátní, chutnají jako hranolky a navíc mají spoustu bílkovin, takže určitě neprohloupíte“.

 

 

„Jo, tak na to ti neskočím,“ odpálila jsem ho. „Tu havěť nevezmu do pusy, to by zase domů nepustili mě!“

„Ukaž, já se podívám,“ dral se do pytlíku Emil.

„Jsou takoví pěkně macatí… a je to měkké nebo tvrdé?“ vyzvídal Adam. „Jako že bych taky zkusil.“

„No to se opovaž! To do konce zájezdu ode mne nedostaneš ani jednu pusu!“ varovala ho hned Eva.

 

Jenže lidská zvědavost nezná mezí a tak nakonec všichni pomalu měkli a začali ochutnávat:

„Chutná to fakt jako hranolka.“

„To by mě zajímalo, na jakém oleji to dělají. Asi kokosovém, ne? Chutná to trošku jako vánoční cukroví.“

„A není to přepálené, nebudu z toho mít žlučník? A vztahuje se na to případně pojištění?“

A tak nakonec poslední, kdo tu baštu neochutnal, jsem byla já, a byla jsem prohlášena za nejslabší článek řetězu.

 
-25-   S nádechem Číny
Na oběd jsme zastavili v čínské vesnici Mae Salong, která je prý už hodně stará; hrstka Číňanů sem prchla a skrývala se před pronásledováním doma.

Mezitím se z této oblasti stala čajová oáza, všude kolem plantáže, jejichž sytě zelené listy se leskly ve třpytu poledního slunce. Také to byla jejich hlavní prodejní komodita. Mohli jsme si za velice levný peníz nakoupit pytlíky různých sušených čajů, jejichž vůně se linula všude kolem a prosytila jinak rozpálený vzduch.

Někteří zcela omámeni touto vůní (která jim zcela jistě ochromila i mozkové buňky) nákupů s radostí využili.

Martin si hrdě nesl pět velkých pytlů zeleného čaje a míjel můj udivený pohled se slovy, „Kde to v Čechách za ty prachy koupíš?“

To jsem opravdu nevěděla a ani mě to nijak nezajímalo, stejně jako mi unikala pointa, kam to chtějí s Lenkou do svých malých batohů dát. Ta se vyloupla za rohem hned po něm a nesla si také tři pytle. Byly sice o něco menší, než ty Martinovy, ale ani to neřešilo otázku místa v batohu. Zákon zachování hmoty a prostoru platí i v čínské osadě.

 

K čaji se také musí dokoupit i krásný porcelánový čajový servis, aby to bylo z čeho doma pít. Přece ten čaj nebudu kazit obýčo českým porcelánem.

 

Emil opět podlehl. Ovšem zdálo se, že přecenil své síly, neboť krabice byla dosti objemná a vykazovala jisté známky, jako že se do jeho kufru nevejde.

A zatímco my ostatní usedli k obědu, on usedl na trávník a začal přeorganizovávat své zavazadlo. Bylo třeba vyházet na trávu a do prachu cesty všechny úhledně poskládané ponožky a trenýrky, do triček zabalit hrneček po hrnečku a papírovou krabici sešlapat a narvat do miniaturního koše před obchodem.

To šlapání mu šlo dobře, protože už byl vzteky celý rozpálený doběla.

„Jen abych něco nerozbil, jak bych to doma vysvětlil,“ byla jeho jediná starost.

No a my se mezitím pustili do jídla. S velkou radostí jsme si objednali každý pečenou kachnu, ale to jsme netušili, že ji Číňané neservírují teplou s knedlíkem a se zelím, ale studenou, nasekanou i s kostí, krkem, hlavou a nohama a jí se rukama. Zastesklo se nám po domácí krmi, ale tohle k ní mělo mnohem dál než cokoliv, co jsme doteď jedli. Včetně pražených housenek. Studený omastek v padesátistupňovém vedru není nic moc, a tak jsme to většinou nechali skoro netknuté na stole.

Adam si olízl umaštěné prsty a sáhl po kameře, kterou ani na okamžik neodkládal moc daleko, aby byl vždy připraven. I tentokrát vyrazil vždy připravený do kuchyně, že jim to tam trošku zvizitýruje, jestli by se třeba nenašel nějaký dezertík nebo něco i jinak použitelného k jídlu pro český hladový krk.

 

Ozývalo se bouchání, jak nadzvedával poklice, až se ozval triumfální pokřik, kterým jistě vstupoval vítězný císař branou do Říma. Tento byl hoden Caesara po nějaké ze slavných bitev.

„Mají knedlíky!! Honem, pojďte sem. To musíte vidět! To chci! Dejte mi toho hodně na talíř!“ Vydával pokyny malé čínské kuchtičce, ale ta se jen spokojeně usmívala a dál ty bílé hrudky míchala ve vodě.

Adam znervózněl, zřejmě se bál, že ho nepochopila a knedlíky by mu nevydala. Začal zuřivě gestikulovat odhodlán sáhnout rukou nebo nějakým kuchyňským nástrojem do hrnce a nějaký si tak vylovit.

Pohledem přejížděl po stěnách z bambusů a nenacházel nic, co by bylo hodno tak velkého činu.

Nakonec se ta malá Číňanka s kulatou začouzenou tváří a v krásných barevných šatech usmála, natáhla se pro talíř a začala je nabírat.

Jeden, dva, Adam se blaženě usmíval a stále přikyvoval. Přidala další. Byly velikosti asi našich kynutých ovocných knedlíků, krásné, nadýchané… Adamovi plály oči vášní. Hodila tam ještě jeden. Adam stále mával rukou. Nakonec jich z vody vylovila osm a nechápavě kroutila hlavou, co jako s nimi bude dělat. Pro ně to bylo evidentně jídlo pro celou vesnici tak na tři dny.

Celý rozzářený nám je donesl ke stolu. Obřadně se posadil a my čekali na jeho obvyklý projev. Jako že nás zachránil od bídné smrti hladem nebo tak něco. Nic nepřicházelo. Asi dostával své chuťové buňky do formy, aby to všechno zmohl.

 

Pak si to asi rozmyslel, došlo mu, že by mu mohlo být dost špatně, a rozhodl se o ten požitek podělit.

„To jsem ulovil pro nás pro všechny. Nabídněte si.“

Nikdo se k té nadýchané sněhově bílé kouli neměl.

´Aha, on se toho bojí, co to vlastně přinesl. Čeká, kdo to první otestuje,´ pomyslela jsem si a vyčkávala, jak situace dopadne.

Po chvíli okukování se k tomu přihlásila Lenka a všechny nás tímto činem překvapila. Ji nikdo netipoval, kurz na ni bych odhadla tak padesát tři ku jedné.

Chvíli si knedlík přehazovala v ruce. „Je takový měkký,“ začala opatrně s vědeckým bádáním. To dá rozum, jaký by tak asi knedlík mohl být. Pokud to ovšem byl knedlík.

„A je vlhký a teplý,“ pokračovala. I to by se dalo o českém knedlíku říci.

Přičichla. „Nesmrdí. Zkusím do něj kousnout.“ Ulomila sousto a pomalu si ho strčila do úst. Převalovala ho na jazyku a potom zvolala tónem, jako kdyby Einstein objevil teorii relativity. „Je rýžový!!“ Což se v těchto končinách dalo čekat, ale nikoho to dopředu nenapadlo.

Nakonec jsme se na ně zvědavě vrhli všichni, ale naše chuťové pohárky to neuspokojilo. Pomalu jsme je začali odkládat na talířek s tou nedojedenou husou. Byly sice teplé, měkké a vlhké, jako ty naše české, ale jinak úplně bez chuti a zápachu. Prostě uvařená bílá hmota, pro jakou v našem jídelníčku nebyl prostor.

 

„Tak ještě někdo najděte zelí, ať je to komplet, a můžeme vyrazit,“ zavelela Terka a zvedala se ze židle.

V tom okamžiku vešla do jídelny (pokud se ten krytý přístřešek s jedním stolem tak dal nazvat) sehnutá čínská stařenka a zadívala se na nás. Prodávala nějaké ovoce podobné jablkům, ale jablka to nebyla.

„Tak další potravinový risk si už na triko neberu. Husa, co vypadá jako husa, ale jako husa nechutná. Knedlík, co vypadá jako knedlí, ale není to knedlík. A teď tady ta podivná jablka, no to už je fakt moc,“ zahlásil Adam a schoval si i kameru. Což byl zřejmě vrchol jeho rozlícenosti.

Olda se postavil, jako že už také vyráží, ale v tom ta pohádková stařenka v jakémsi podivném plédu čínského střihu i barev došla k němu a něco na něj začala brumlat.

Babička mu sahala do pasu, což nám přišlo jako dost vtipné, a tak jsme si je chtěli vyfotit. Babička se bezzubě usmála a tentokrát vytáhl fotoaparát dokonce i Olda, abychom je zvěčnili na věčné časy a nikdy jinak.

Za tu ochotu jí Olda dal i nějaké drobné a podle jejího širokého úsměvu jsme usoudili, že je to asi tak stokrát víc, než kolik očekávala za prodej celé nůše pochybných jablek.

S úsměvem jsme se s ní rozloučili a vstali jsme už definitivně všichni.

 

Po cestě nás už žádná dobrodružství nečekala a my tak s klidem dojeli na místo určení, kde jsme s radostí padli únavou do postelí.

 

-26-   Barma za mostem aneb „horoscope software“
Ráno jsme se vzbudili velice brzy, protože u vedlejšího domku měli slepice a spoustu kohoutů, takže asi tak ve čtyři hodiny ráno nám udělali budíček.

Podle intenzity kokrhání jich muselo být asi tak tisíc, jenže to kolidovalo s rozměry kurníky tři na tři metry. Takže jsme přišli s postulátem, že jeden thajský kohout zavřený v thajském kurníku kokrhá přímo úměrně tomu, jak moc chce český turista spát. Tím může dosahovat hluku až tisíce českých kohoutů.

 

Tím jsme ale zase získali čas na kávu nebo čerstvě vymačkanou šťávu z mandarinek před výpravou do Barmy. A opět jedno pozitivum (na naší pouti poměrně časté): nikdo nezaspal (to by nešlo snad ani po trojité dávce Rohypnolu).

 

Vyrazili jsme tedy po hlavní třídě směr hraniční přechod, který tvoří vlastně most nad hraniční řekou (tedy spíš můstek nad říčkou).

 

Mae Sai trošku připomínalo města z filmů o Divokém Západě, kde město tvoří vlastně jen hlavní třída, na ní saloon a obchody (v našem případě jen ty obchody, žádní kovbojové).

 

Pasová kontrola probíhala velice zajímavě. Asi se neudělují víza nebo jsou razítka moc drahá anebo v tom horku rychle vysychají a zruinovalo by to místní ekonomiku či co.

Prostě nám vzali pas a výměnou za něj nám do ruky vrazili umolousaný lísteček s číslem, jaké dávají u nás šatnářky v divadle, a druhou část lístku přichytili gumičkou k pasu. A jak se budeme vracet, tak jim předložíme číslo a oni nám podle toho vrátí pas. Takže s tím Divokým Západem jsem zase nebyla tak daleko…

 

Koukali jsme všichni dost nedůvěřivě a už se viděli, jak do konce života žijeme v chýši v Barmě, protože někomu omylem vrátili náš pas a pro nás zůstali už jen samé falešné nebo pasy nějakých thajských či barmských turistů, s čímž si můžeme tak maximálně víte co.

 

Ale jak už naznačila ´tleskací´ hra v pralese, náš inteligenční kvocient byl na dovolené dostatečně snížen na to, abychom k této transakci přistoupili.

 

Zřejmě každý organismus začne během příprav na dovolenou vylučovat obranné šťávy ke snížení IQ a také ke snížení či přímo potlačení pudu sebezáchovy.

 

A už jsme byli v Barmě.

Tady teprve Evropan vidí, co je chudoba.

Chýšky z vlnitého plechu, sem tam svázané či sdrátované. Ale Barmani se pořád usmívají, sedí si dál na hliněné podlaze ve stínu vlnitého plechu, ušmudlanýma rukama hnětou těsto na placky a chystají dary do domácího oltáříčku. Domácí oltáře vidíme po celou dobu v Asii a v podstatě vypadají jako domeček pro panenky na vysoké muří nožce. Někomu by mohl vzdáleně připomínat krmítko pro ptáky, ale takové hodně noblesní, spíše takový malý nazdobený palác. Stojí téměř před každým domem a lidé sem snáší rýži a ovoce. Vyrábí si je buď sami doma nebo kupují, obchody s nimi vypadají v podstatě jak u nás stánky s trpaslíky: dřevěný stánek a před ním hromada něčeho hodně barevného.

 

Zaznamenali jsme spoustu zajímavých věcí:

mniši v Barmě nosí karmínové roucho na rozdíl od těch thajských (a jak později zjistíme i laoských), kteří dávají přednost oranžové barvě.
Hodnocení autorky: obě varianty jsou velice elegantní.

 

Mniši mají jiný tvar bandasek, se kterými chodí ráno po městě pro almužnu, než jaký frčí v Thajsku.
Hodnocení autorky: je mi to fuk.

Co se může na první pohled jevit jako hromada rezivějícího vlnitého plechu, je ve skutečnosti holičství.
Hodnocení autorky: blahořečím české kadeřnice a holiče.

A pokud to není holičství, ještě to může být šaman s vývěsním štítem „International horoscope software“. Hodnocení autorky: raději si ani nechci představovat, co by to tak mohlo být a asi to nebudu zkoušet…..
Pokud si někdo naivně myslel, že banánů či rýže jsou dva tři druhy, je na omylu. Zdejší trh nám vše vyjasnil. Hodnocení autorky: bohužel vícero druhů je i červů a larev na smažení a prodávají se živí a z lavóru se nabírají rukama, no fuj!
A to by tak na jeden den stačilo…
 

K našemu milému překvapení systém s vracením pasů fungoval, a tak jsme se mohli vrátit zpět přes řeku do Thajska a potažmo následně i domů.

 

Večer jsme seděli v předzahrádce našeho penzionu, kterou tvořila jedna oschlá kytka a jeden polochcíplý stromeček neurčitého stáří i druhu.

„Tý jó, tamhle jde Olda. Pojď za námi a dej si s námi frťana, musíme se po té Barmě trošku pročistit,“ volal na něj Bořek.

„Ale nezmenšil se nám trošku? Nebyl větší?“ ověřoval si Martin.

„Ty vole, ty už nepij, když to neumíš. Když tak ti dám zítra lekci,“ nabízel se ochotně Pavel.

 

Všem ale začalo být pomalu divné, že Olda na naše pozvání a jiné hýkání nereaguje.

Když se blonďatá postava přiblížila, tak jsme ve tmě i přes naši lehkou špičku poznali, že to není Olda, ale někdo jemu dost podobný. K tomu ovšem v Asii stačí to, aby byl trošku vyšší než metr padesát a neměl tmavé vlasy. Ale zatím jsme kromě nás v celém městečku nikoho ‚evropského‘ neviděli.

 

„Čau, já su Zdeněk a su z Ostravy. To jsem rád, že zase slyším češtinu, už se mi po ní moc stýskalo,“ představil se blonďatý stín.

„Tý jó, no to je bomba. Kde se tady bereš?“ chtěl vědět Martin.

„No já jsem před dvěma lety odjel na brigádu na sběr jablek do Austrálie a pak jsem tam trošku zůstal. No a teď cestuji po Asii a náhodou jsem dojel až sem. Ale zítra bych zase chtěl pokračovat kousek dál. Uvidím, kam odtud vůbec něco jede.“

„A plánuješ, že se někdy vrátíš domů?“

 

„No jasně. Na vánoce určitě. Tak to říkám mámě každý rok, ale raději jí nikdy neslibuji, které vánoce přesně to budou. Ani za tyhle bych pro jistotu ruku do ohně nedával.“

„Tady to sice vypadá na pěknou díru, kromě pasové kontroly a krámů s krámama tu nic není, ale třeba bychom ti mohli píchnout. Jen co dorazí náš šéfko, to víš, poslouchat se musí, my jsme taky pěkná banda výlupků, na nás aby šel s bičem,“ zasmál se Pavel.

Dál jsme popíjeli s blonďatým stínem, který už v tuto noční hodinu měl i jméno, a přemýšleli, kam se asi ztratil náš Olda.

„Snad ho neodtáhli do nějakého baru, jako chtěli v Chang Mai. Po takovejch je tady asi sháňka, neměli bychom se vydat na průzkum?“ hlásil se do akce hned Adam a vstával od stolku.

„To víš, že jo, ty jeden chlípníku, a pak bychom tě od těch naolejovanejch ženštin museli tahat taky.“ Nedalo se přesně identifikovat, zda byla pružná sexuchtivá těla lesklá potem z vášně anebo to byl výsledek nějakého vonného oleje, ale jejich kůže se v nočním osvětlení třpytila jako měsíc nad řekou.

Já už jsem raději vyrazila se Sofií spát, takže jsme se návratu ztraceného šéfa nedočkaly, ale chtěly jsme dohnat spánek hned teď, než zase ráno kohouti udělají tóčo. Jenom ty potvory najít, za jakým plotkem se schovávají, a zítra by byla na pekáči k obědu kachna á la kohout. Aspoň něco, když už nemají ty řízky, z rýže už se nám pomalu začínají šikmit oči.

 

-27-   Kohoutí budíček podruhé
Druhý den ráno nedošlo k žádné změně osazenstva nedalekého kurníku a opět nás čekal budíček. Brzký budíček. Hodně brzký. „Já toho zmetka něčím praštím!“ ozývalo se z vedlejšího ´pokoje´, pokud se tak ovšem naše skromné příbytky dají nazvat.

„No nic, aspoň vyrazíme na baštu. Já bych si dala tu mandarinkovou šťávu,“ prohlásila Eva.

„To ale budeš muset jít nahlásit kohoutovi rozpis buzení, aby houkl i na tu prodavačku, protože v tuto hodinu jsme v tomto městě vzhůru jedině my, na to dám krk,“ popichoval Bořek, který už se k nám v mezičase také přidal.

Měl na sobě jen trenky, takže nevíme, zda to je součást jeho cestovního pyžama anebo jen odběhl od rozdělané práce ve vedlejším nočním klubu.

„Ty, Bořku, to ses tam tak rozohnil, že sis zapomněl i tričko?“

„Ty hňupe, ve čtyři ráno jsem už dlouho nevstával, tak ještě nejsem plně při smyslech. Ale počkej, až naběhnu na plný výkon, to nebudeš stíhat.“

Naše partička pomalu začala nabíhat na plný provoz celá. Postupně jsme si začali balit věci, jak se rozednívalo, a my je odhalovali v různých koutech pokojů. Cpali jsme je bez milosti a skládání do batohů a těšili si na dobrou snídani. I když myslím, že v tomto zuboženém ospalém stavu se člověk těší na jakoukoliv snídani a i bez nátlaku a hrozby pistole u hlavy ji označí za dobrou.

Naštěstí kohout brzy probudil i šéfkuchaře, číšníka a hoteliéra v jedné osobě a mohlo se začít prostírat.

Při odjezdu jsem si při náskoku do auta všimla, že včerejší Zdeněk naskakuje také. Takže pohoda, Olda se našel, hosta schválil a ten frčí teď s námi. Silně jsme totiž pochybovali, že by se odtud kdy dostal. Dlouho nám i zůstávalo záhadou, jak se vůbec dostal SEM. Neumím si představit, že by do těchto míst zajíždělo MHD nebo linkový autobus ODKUDKOLIV. Tak snad jedině na oslu, ale bůh ví, z jaké dálky, aby to nebohé zvíře nepadlo vyčerpáním.

Cesta ubíhala v poklidu, všichni dospávali ranní předčasný alarm, hlavy se nám kutálely ze strany na stranu podle pohybu minibusu a kopírovaly pohyby batohů na střeše. Doufejme, že ani jedno po cestě neupadne.

Civilizace se pomalu ztrácela, chýšek ubývalo a my začali chápat, proč se této oblasti říká Zlatý trojúhelník a proč se zde hojně pěstovalo opium. Tady totiž nebylo živé duše, žádné cesty, domky, lidi a tak. Tady by nikdo nikdy žádné makové pole nenašel. A cesta, po které si to náš busík drandil, byla evidentně nová bo rekonstrukce se v takovém rozsahu nedá předpokládat.

 

-28-   Zlatý opiový trojúhelník
Blížili jsme se už k hranicím s Laosem. Ve všech narůstalo napětí, takové to šimrání v podbřišku, kdo první uvidí nějaké stopy po opiu (někteří se v naději i sázeli, že budou jako první a tak), ale kde nic tu nic.

No jestli to nejsou jen takové ty výmysly cestovních kanceláří, aby sem nalákaly turisty. Dnes už jim nemůžete věřit ani opium mezi lesy. Jedinou památkou po slavné droze bylo asi jen místní muzeum. Zajímalo by mě, kdo ho tak asi založil a kdo byl ochoten vzdát se rodinných instrumentů děděných z generace na generaci, aby je šupli do poliček za sklem a nechali na ně sedat prach. Taková škoda!

Venku nás ještě před muzeem zaujala dílna na mýdlo s mistrem, který uměl kousky, až nás zrak přecházel. Z klasické kostky několika zručnými tahy vyřezal květinu nevídaných barev a vůně, vedle zase ptáčka v letu a spousta dalších neidentifikovatelných předmětů.

Emil se hned jal vyjednávat cenu s množstevní slevou, zřejmě se mu zdálo, že má ještě dost místa v batohu a chtěl ke své čajové soupravě přidat ještě pár dalších krámů. Ale ono se mu zase není co divit, doma tři ženské, jedna z toho učitelka (tedy minimálně jedna, co dělají dcery, bylo tajeno), takže se nějak podarovat musí a na laciná bavlněná trika z trhu mu asi z vysoka kašlou.

 

„Musím něco dovézt holkám, aby měly radost,“ bránil se při každém nákupu, ale já si spíš myslím, že to dělal proto, aby ho zase příště pustily na další výlet. Nebylo by přece fér, aby si těžce naškudlené penízky utrácel sám.

Kolem oběda jsme dojeli na místo, které nemůže vynechat žádný správný turista. Ani čedokář z klimatizovaného autobusu, ani batůžkář s blechami v pyžamu.

Před námi se rozestoupily stromy jako před jinými Rudé moře a my vykročili na rozlehlou terasu. Zatajil se mi dech. Ten pohled… Tak tady je ´Golden triangle´ neboli Zlatý trojúhelník. Tohle a ne to načančané naklizené tržiště dole ve městě. Úchvatný pohled na meandr řeky Mekong, do kterého se vlévala řeka Ruak a všude kolem deštný prales. Toto je místo, kde hraničí tři státy: Thajsko, Laos a Barma. Tak to není jen turistická povídačka o pašerácích opia (i když oblast Zlatého trojúhelníku byla donedávna jeho největším světovým ´producentem´, dnes klesla ´až´ na druhé místo) a jediným cílem návštěv není Muzeum opia hned vedle krámků s nazdobeným mýdlem a jinými serepetičkami. Pro mě to nebylo o ´zlatém opiu´, ale o míru v duši, který z tohoto místa sálá, napadlo mne. Posvátné ticho najednou narušil šustot a zvuky pohybů, jak všichni vytahovali fotoaparáty.

„Hele, Evo, postav se mi pod tu ceduli, ať se mi to tam všechno vejde,“ pokřikoval Adam a vrátil mě zpět do reality. Meditace je u konce a honem

 

Lovím foťák, protože to jako každý správný turista musím také zaznamenat. Bo jinak by mi doma neuvěřili.

Tak se také povinně stavím pod dřevěnou ceduli s nápisem identifikujícím místo a doufám, že mi nežuchne na hlavu. Panty cedule totiž dost podezřele vržou a připadám si jako v nějaké pochybné scéně z filmu o Divokém západě, kde se kovboji, který právě rozráží dveře do salónu, také něco podobného se jménem tamní hospody pohupuje nad hlavou.

Přemýšlím, zda byl někdy někdo ve filmu podobným kusem dřeva zabit. Na nic si nevzpomínám a to mě uklidňuje (fakt, že jsem westerny nikdy moc nesledovala, raději neberu v potaz).

 

-29-   Lao za řekou
Při pokračování v cestě se ukazuje, že prostá dřevěná návěstí jsou v těchto světových končinách celkem hitem.

Podobně totiž vypadala i hranice s Laosem. Žádné hromady kovu, elektroniky, čidel a pasová kontrola. Nic. Jen prostá konstrukce ze dřeva a nahoře nápis. Na každé straně uvedena ta země, do které vjíždíte.

Sice vyběhl z přilehlé budky nějaký panáček a něco gestikuloval, ale vzhledem k tomu, že to nebyla angličtina, jsme ho nebrali moc vážně a vyprdli jsme se na něj. A kdybychom nestavěli na břehu Mekongu, asi bychom profrčeli dál, aniž bychom jeho maličkost nějak registrovali. Otázkou by ovšem bylo, kam by to ´dál´ asi bylo, zda tato cesta ještě někam vede. Možná končí v nedaleké vsi a dál už je jen polňačka plná slepic atletek, které si z ní udělaly běžeckou dráhu. Její jiné využití bych si tady asi moc neuměla představit, protože jsme v posledních hodinách žádné jiné auto nepotkali.

Mekong. O něm jsme se učili ve škole. Sice si už nepamatuji co, ale učili. Nejdelší řeka Asie? Nebo druhá nejdelší? A co Ganga, tu jsme viděli z letadla a je jí taky pěkný kus, o té jsme se také něco učili, to si pamatuji, měla jsem to v písemce asi tak v sedmé třídě. Ale tady mi to bylo najednou tak nějak fuk. Mekong. Ostatní horečnatě listovali v průvodcích, ale já si vychutnávala nádheru mohutného toku. Mekong. Konečně stojíme na jeho břehu a zítra se po něm budeme plavit. To bude dobrodrůžo.

 

Pomalu se k nám od druhého břehu začala blížit loď. Jak se přibližovala, zmenšovala se. Loďka. Bárka. Pramička.

„A tohle nás má pobrat?“ vyděsili jsme se.

Za chvíli se na druhé straně řeky od břehu odlepila další a s hukotem motoru vyrazila směrem k nám.

„No tož toto mě nemůže udržet nad vodou, kurec,“ strachoval se Pavel a pohladil své oblé stokilové bříško.

„Neboj, tahle je pro nás. Tobě jsem objednal extra tu druhou, abychom nešli ke dnu všichni. A ne abys ji potopil, ať tady neděláš Čechům ostudu,“ škádlil ho Olda, vzal batoh a hrnul se k prehistorickému dopravními prostředku.

Olda kecal, museli jsme se k Pavlovi na tu loď přidat. Holt, cestovka šetří, kde se dá.

Vypluli jsme.

„Kurec, no toto musím natočit. Titanik na Mekongu, no to mě poser.“ Pavel vstal, přešel loďku a začal štrachat v batohu. Loď se zachvěla a zakymácela. Naklonila se na jednu stranu. Někteří se pokřižovali. Kapitán lodi v otrhaných sportovních kalhotách značky Adidas se čtyřmi pruhy nejasné barvy i velikosti začal odříkávat modlitbu.

Začala jsem přemýšlet, který břeh je v tuto chvíli blíž a kam mám začít plavat, až se loď s velkým šplouchnutím překotí.

Pavel vylovil kameru a začal dělat gymnastické prvky. Loď se zachvěla ještě víc a kapitán se začal modlit nahlas. Po dvou minutách se už modlili nahlas všichni, včetně batohů.

 

Jak nám Pavel později vysvětloval, tak ho nechytla záda a nebyla to sada cviků jógy na uvolnění skřípnutého nervu a jiných čaker, ale prostě mu jen lodní stříška kazila výhled, a to si žádalo okamžitou akci.

 

-30-   Olda je Pepa
Po výstupu na pevnou zem jsme se i s bagáží vydrápali na strmý betonový břeh a usedli do venkovní čekárny. Chvíli jsme přemýšleli, na co tady tak asi budeme čekat, ale Olda po krátké chvíli začal roznášet papíry. Kromě angličtiny na nich bylo ještě podivnější písmo, než byla thajština.

„Děcka, už sme v Laosu, musíme to vyplnit. Já vám budu diktovat, co do těch kolonek psát, ať to zase nezvoráte.“ To si jen naivně myslel, že budou jeho rady zdivočelým turistům něco platné.

„Ty, Emile, jak je tady ta kolonka ´SEX´, tak tam napiš, kdys ho měl naposledy a s kým,“ radil zmatenému anglicky negramotnému kamarádovi Pavel.

„No tohle, co je to za drzost, co je jim do toho…,“ durdil se Emil a zčervenal až za ušima.

„Ty vole, že ty už si to ani nepamatuješ?“ přisadil si Adam a všichni vybuchli smíchem.

 

Pán z budky se vyklonil, aby monitoroval, co že se to děje tak veselého za jeho státní hranicí. Zda se třeba nesmějeme jemu nebo úředním lejstrům. Vypadal váhavě, pak bystře zhodnotil, že jsme v přesile, a zatvářil se, že je to tak všechno v pořádku.

Olda později uvedl vše na pravou míru a vysvětlil, co ta kolonka vlastně obnáší, že tam nemusíme nic malovat ani vysvětlovat. Stačí jen obyčejné ´F´ jako female (v překladu žena) nebo ´M´ jako male (což je muž). Ať si každý vybere, jak se cítí (i když lepší a jednodušší bývá uvést to, co máme v pase), a to tam napíše.

„Hele, Olda je Pepa,“ ozval se z rohu Martin a tvářil se vyjeveně.

„Ty, Martine, už nepij. Ta originál whisky za dolar láhev ti už vážně leze na mozek,“ zhodnotil situaci rázně Pavel.

„Pokud vím, tak to byla tvoje láhev a sám jsi nám ji vnucoval s tím, že alkohol z rukou lékaře léčí,“ hájil se Martin, jako kdyby na tom v tuto chvíli nějak výrazně záleželo.

„Ale on je fakt Pepa. Píše to tam a má to i v pase. No vždyť mu koukám přes rameno,“ pokračoval dál a Pavlovy poznámky už dále zcela ignoroval.

„Kurec, jakej Pepa?“ nešlo na rozum Sofii a chtěla se dobrat pravdy.

„Tak teda ven s tím,“ ozval se mezitím Olda, který se lišácky usmíval. „Já se ve skutečnosti jmenuji Josef, ale když jsem žil v Americe, tak s tím jménem měl někdo pořád problém a vyslovovali to, jako když si opice šlape na jazyk. Tak jsem si mezi kámošem začal říkat Olda, až se to tak vžilo, že jsem to měl nakonec i v řidičáku a kartičce na zdravotní pojištění.“

Mě to sice hlava moc nebrala, jak to bylo v té slavné Americe, že si jen tak vymyslíte jméno a oni vám na to skočí a napíšou vám to do jakých dokladů si řeknete, ale konec konců je to země neomezených možností.

„Jejda, tady není žádný signál. Jak budu volat domů?“ zhrozil se Emil s úděsem v očích při představě, že by doma paní učitelka nedostala svůj pravidelný report.

„To víš, komouši se imperialistické západní techniky bojí a žádný místní operátor nespolupracuje se zahraničím. Na pár dní si tak ty svoje hračičky můžete schovat na dno batohu,“ utřel nás Olda.

´A jo, Laos je komunistický,´ problesklo mi hlavou. To jsme se ve škole možná také učili, ale to už je dávno. Ale byl to pro nás takový netypický komunismus. U nás se zatrhlo náboženství a šmytec. Asi byli s Ježíšem na kordy, ale zdá se, že tady jim Budha nijak nevadil. Klidně uvidíte sedět mnicha a modlit se, kousek dál je malý domeček, který stojí před každým velkým domem, a představuje malou domácí svatyni. Tam se každé ráno nosí obětiny, jako jsou květiny, rýže a ovoce. Nad hlavou mu pak klidně visí rudá hvězda. Sice je trochu pošramocená, jeden cíp nalomený a barva vybledlá, ale pořád je to rudá hvězda.

 

„No tak to budu muset večer rozhodně na mail. Ježíši, Oldo, pomoc! Dostaň mě na mail!“ hysterčil Emil a netušil, že zápaďáckého imperialistického mailu se tady bojí ještě víc.

„No to bych chtěl v této díře vidět.“

Je pravda, že představa internetu v takové zapadlé ospalé vísce byla trošku legrační. Stálo tu pár domů, cesta hliněná a na kopci nad tím vším malý trochu nakloněný chrám. Tak místní Benátky jsme už měli, teď je na pořadu dne i Pisa.

„Jó, to si budeš muset chlapče počkat až do Luang Prabangu,“ usadil ho Olda a bylo vymalováno.

„Děcka, a kdo byste si večer chtěli zajít na jedno, tak se sejdeme dole v hotelu na recepci. Pivo tady mají jen na jednom místě, jinak tu nic neseženete. Tam mi ho ze známosti nechávají,“ oznámil Olda, chňapnul svůj batoh a s klíčkem v ruce vyrazil.

„Tak v osm,“ stačil ještě houknout přes rameno, než zmizel za rohem.

Pomalu jsme se také začali rozcházet a plánovat si, co s načatým odpolednem. Pár zoufalců vyrazilo na lov pohledů a ještě větší zoufalci chtěli i známky. Někdo na břehu Mekongu mával rukama, ve kterých třímal mobil. Buď navigoval mimozemské civilizace na přistání anebo to dělal v naději, že sem třeba doletí signál z Thajska. Marné počínání. Ani ťuk.

My praktičtější jsme se rozhodli pro velké prádlo, protože těch pár ponožek a triček si už o to říkalo. Spíše řvalo z plna hrdla. No, snad to do zítřka uschne.