Přečtěte si román o lásce a cestách "CENA ZA LÁSKU" hned teď bez zbytečného čekání na poštu

Prožijte s hlavními hrdinkami jejich dobrodružství nejen na cestách po Řecku.

Jsou zamilované, oddané, odhodlaé změnit své životy, aby nakonec zjistily, že ustát vše dokážou jen tehdy, pokud zůstanou samy sebou.

Prožijte s nimi jejich dobrodružstvíl, lásky, emoce, smutky, zklamání i zrady a pobavte se nad knihou nejen v létě u vody.

Formát: Pdf, velikost 761 kB

Počet stran: 140

Cena e-románu: 200,- Kč

Úryvek z románu si můžete přečíst na konci této stránky :-)

Knihu si pohodlně stáhnete do počítače nebo mobilu:-)

VÝHODY mého e-booku:

 

  • ušetříte si tak místo v kabelce při cestě do práce nebo v kufru na dovolenou a nemusíte s sebou tahat těžkou knihu
  • můžete mít v telefonu nebo tabletu hned několik e-knih a máte je pořád s sebou
  • ušetříte i svou peněženku, protože e-kniha je levnější, šetříte za papír, tisk i distributory
  • ušetříte si čas i peníze za poštovné, za dopravu zaplatíte 0,- Kč a přijde Vám rychle e-mailem
  • přece jen chci, aby mým dětem zůstaly lesy na procházky, takže i když čtete mou knihu, nepadl na ni jediný strom
  • pobavíte se, počtete si, zrelaxujete, zasníte se a zasmějete kdykoliv a kdekoliv, když budete mít chuť a náladu
  • získáte oddechové čtení, které si můžete užívat jak zachumlaná do deky v křesle s oblíbeným čajem nebo vínem, tak třeba i na cestách nebo při dlouhém čekání
  • Kniha je ve formátu Pdf, tedy si ji můžete stáhnout do jakéhokoliv zařízení a pohodlně přečíst.

Stačí Vám tak už jen ta chvíle volného času, protože svůj mobil máte stejně většinu času po ruce.

Jen vezmete mobil do ruky a můžete se zasnít a prožívat lásku, vášeň i cestování hlavních hrdinek během rušného dne.

 

A co za to?

To všechno jen za 200,- Kč :)

 

Je to hodně nebo málo?

Za obyčejný oběd v restauraci zaplatíte víc, i za malý nákup na večeři budete mít vyšší účet.

Za tuto minimální částku Vás ale čeká zážitek k zamyšlení ještě na pár dnů i týdnů.

Cena je záměrně tak nízká, aby si svou chvíli odpočinku a snů mohl dovolit opravdu každý. V každé životní etapě, v každé finanční situaci.

Chcete získat ještě k románu další knihu za zvýhodněnou cenu pouhých 100,- Kč?

Kniha je humoristickým cestopisem o měsíčním dobrodružství na mé cestě po Asii.

Formát: PdF, velikost 1706 kB

Počet stran: 257

Původní cena: 200,- Kč

Úryvek z této knihy si můžete přečíst ZDE>>

 

Mám jen spokojené čtenáře :-)

A jak je to možné?

Přesto, že věřím, že kniha splní Vaše očekávání, nabízím i tak garanci 100 % spokojenosti. V případě, že se Vám kniha nebude líbit, máte 15 dní na to požádat o vrácení peněz.

 

 

Ještě pořád váháte, zda si román koupit? Zde Vám nabízím reference čtenářek:

 

"Soudíme knihu podle obalu, ale často nevíme, co se nachází uvnitř, co se odehrává v nitru každého člověka.

Tato kniha sice fyzický obal nemá, ale co se nachází uvnitř, to stojí za přečtení."

 

"Jaká je opravdová cena za lásku? Kolik jsme toho schopné obětovat a ustát jen pro to, aby nás měl někdo rád, nebo abychom si tak jeho přítomnost alespoň namýšlely. Tato knížka vede k zamyšlení zda-li je horší samota nebo hrdost, zda-li jsme ve vztahu, jehož náplní je spíše láska nebo závislost... Po přečetení příběhů jsem v prvotní chvíli nechápala, jak některé ženy mohou setrvávat v tak citově prázdných vztazích a poté mi došlo, že je to právě ta hrdost a strach, které nás stále drží v začarovaném kruhu. Soudíme knihu podle obalu, ale často nevíme, co se nachází uvnitř, co se odehrává ve vnitru každého člověka. Tato kniha sice fyzický obal nemá, ale co se nachází uvnitř, to stojí za přečtení."
Daniela Vaněčkováwww.danielavaneckova.cz

 

 

"Když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si, jak jsou vztahy těžké a složité a já mám být vděčná za věci, které považuji za samozřejmé.

A to myslím autorka chtěla."

“Příjemné počtení na dovolenou. Já jsem to tak udělala a proto mi atmosféra cestování, která knížku prostupuje, byla tak blízká, jako bych byla já některou z postav. A když jsem ji dočetla, uvědomila jsem si, jak jsou vztahy těžké a složité a jak mám být vděčná za věci, které považuji za samozřejmé. A to myslím autorka chtěla.”
Lucie Klabanováwww.make-it-easy.cz

Úryvek z románu "Cena za lásku" si můžete přečíst zde:

Kapitola čtvrtá:

Bod zlomu anebo na spěch není čas

Malá sobota

Olívii se v pátek ráno vůbec nechtělo vstávat. Včera toho měla v práci hodně a zdržela se tam až do večera. Nicméně v listopadu začíná večer celkem brzy a šeří se tak kole čtvrté páté, takže jen tak pro upřesnění šla domů kolem osmé hodiny večerní.

Dnes tedy určitě není kam chvátat. Všechny analýzy poslala klientům včas, šéf ji za brzký příchod stejně neocení, tak proč se drát ven z vyhřáté postele. Udělá si pěkně kávu a nachystá croissant, který si včera po cestě z práce koupila právě za tímto účelem. A pěkně všechno slupne v posteli. Pátek je vlastně taková malá sobota.

Spokojeně drobila nadýchaný loupák do postele a v hlavě se už probírala skříní. Co si mám dnes vzít na sebe? Venku je pěkná zima, to ani nemusím lozit z postele a vidím to i přes okno. Dneska se tedy do kostýmku rozhodně soukat nebudu. Schůzku u žádného klienta nemám, tak nač se vzrušovat; džíny jsou přece také oblečení a nenastydne mi močák. A navíc- dnes je malá sobota.

Bylo už skoro deset, když se rozespalá doplížila do práce a ztěžka dosedla na židli. Odhodila kabát a zamířila pro jistotu rovnou ke kávovaru v naději, že ji probere alespoň tento kousek, když už to ranní s ní ani nehlo.

No, srdce a infarkt začnu řešit až tak za deset let, tedy pokud se toho dožiji, teď není čas, pomyslela si a loupla ho tam jako panáka.

Oli se pomalu znovu rozložila do židle a začala spouštět mozkové buňky. Ano, zapnout počítač. To by se po ránu hodilo. Ještě si vybavit heslo a je to v suchu.

Naštěstí na ni hned na začátku vyskočil pozdrav od Alči. Je to její dlouholetá kamarádka, znají se z předchozí práce. Je taky pořád bez chlapa, takže se s ní dá občas počítat i o víkendech. Fajn, začnu jejím mailem, něco lehčího na začátek a můžu se u toho tvářit důležitě, jako že pracuji.

„Co Šárka v sobotu?“ stála tam věta holá nerozvinutá.

Pro neznalého to mohlo vypadat jako heslo špiónů ke spuštění tajné operace, ale přitom to bylo celkem nevinné. Procházka Divokou Šárkou na okraji Prahy, naše oblíbené výletní místo. Dojedeme tam v pohodě tramvají od Kulaťáku a když je zima, tak si na zahřátí koupíme na začátku v mekáči do kelímku horkou kávu nebo čaj a jde se. Probíráme život, práci, chlapy, rodinu, co prostě co nás zrovna pálí (nebo spíše kdo nás dopálí).

Alča se teď zrovna s někým rozešla, tak asi bude chtít zahnat splíny. A já se s ní potřebuji poradit o těch vánocích, takže se mi to také báječně hodí. Navíc pořád lepší, než sedět doma a hádat se s našima. Táta má teď pořád nějakou blbou náladu a neustále mě popichuje, kdy už jako hodlám zvednout kotvu a najít si něco svého. Jinými slovy, kdy už vypadnu. Je mi sice třicet pět, ale to ještě neznamená, že už nejsem jejich dítě. To jim tady tak vadím? Mají jen mě, tak proč by se o mě ještě chvíli nemohli postarat?

Mám sice slušný příjem, ale skoro všechno padne na projekt „Richard“. Je to můj přítel a jezdím za ním do Anglie, kam před pěti lety odjel na roční stáž.

Dovolené má minimu, tak musím pořád jezdit já za ní. Někdy je to už na palici, chtěla bych už klid, přijít z práce domů a říci: „Ahoj zlato, jaký jsi měl den?“ To věčné ježdění nás oba umoří. Zatím to tedy moří hlavně můj účet. Na začátku jsme se domluvili, že on platí všechno v Londýně a já zase tady. Jsem prý moderní žena a také vydělávám, tak ať je to fér. Ale proč musí být pořád všechno fér? Já nechci být moderní žena s vybrakovanou kreditkou…

Jemu platí byt firma, takže za mě zaplatí maximálně pár večeří, ale tady v Praze u nás bydlet nemůžeme. 2+kk není žádná výhra, natož potom doplněné ještě o věčně nespokojeného tátu, to by krize vypukla ještě před Štědrovečerním kaprem… Loni jsem nám našla hotel hned u Hradu, ať si těch pár společných dní užijeme. Ale byl to docela balík, tak chci vymyslet něco jiného. Alča jezdila všude po světě, tak třeba dá tip, kam se schovat na vánoce před zimou.

„Oříškový nebo čokoládový?“

„Co?“

„No jaký zákusek chceš?“ vytrhla mne z myšlenek Iva. Máme společnou kancelář a dnes má narozeniny. Mluví o tom celý týden. Teď koupila zákusky, jenže já na to úplně zapomněla. Rychle se teď snažím vymyslet nějaký úhybný manévr, kterým bych svou sklerózu zamaskovala.

„Já myslela, že si je dáme až odpoledne ke kávě, já teprve musím něco vyzvednout,“ zamumlala jsem a snažila se u toho tvářit alespoň trošku šibalsky. A teď teprve budu muset něco rychle vymyslet, ale aby to nebyla úplná kravina.

„V deset na Dejvické“ odepsala jsem rychle Alči a spustila mozkové buňky určené pro výběr dárků naplno.

 

Zamlžené vyhlídky

„Já to dnes vidím na horkou čokoládu,“ prohlásila na konečné tramvaje Alča a už se hrnula k mekáči. Sotva jsem se za ní valila ze dveří, protože mi praskl mezitím popruh u batohu a táhla jsem ho za sebou.

„Ty jsi dnes nějak dobře naložená. Bála jsem se, že tě ten rozchod vezme a budeš tady jako hromádka neštěstí,“ sondovala jsem terén.

„Olívie, snad už mě znáš dost dlouho na to, abys měla v merku mé truchlící lhůty. Velká láska- to je na tři týdny, láska v záběhu má šanci na dva a blbec maximálně na jeden. Tolik mi totiž stačí, aby mi došlo, že to fakt pitomec byl,“ zasmála se rozverně Alča, shrnula si z očí neposlušný pramen a lovila v kapse drobné.

Venku byla zima a mlha, prostě klasické počasí na depku, ale ona jen zářila. Kam na to ta holka chodí, já fakt nevím.

„A navíc, Oli, mám ještě jednu zbraň na zimu. Ale tu dáme až v altánku, jo?“ lišácky se usmála a povytáhla z boční kapsičky malou plácačku, jejíž obsah byl více než zřejmý. Vůně becherovky se linula všude kolem, až se na nás začala paní od vedlejšího stolku pohoršeně ohlížet.

„Já ti nevím, Alenko, takhle po ránu,“ zažertovala jsem a zaškemrala o příděl.

„Neboj, hned jak vyjdeme ven, tak se do toho pustíme. Já mám už teď omrzlé nohy,“ ujistila mě Alča, což nějak výrazně urychlilo dopití horké čokolády a už jsme padaly ven.

Cestou jsme mlčely a vychutnávaly si podzimní přírodu, i když teď s odstupem času nevím, co se dá vychutnávat na rozblácené cestě, mlze, zimě a mrholení.

Došly jsme až k dřevěnému altánu, který zde byl zcela zřejmě postaven pro odpočinek poutníků a klid duše. Nicméně podle množství nedopalků různých značek i stáří, pomačkaných odhozených krabiček od cigaret a rozbitých lahví od levného vína si však stánek oddechu našel evidentně i jiné zaměstnání. No co, v dnešní době má každý nějaký vedlejšák pro přivýdělek.

Chvíli jsme tam postávaly a přemýšlely, co dál, ale vzhledem k tomu, že to bylo jediné kryté místo k sezení široko daleko, tak jsme se nakonec rozhodly utábořit.

„Takže už definitivní konec?“ vyzvídala jsem na Alči a vytahovala z baťůžku pláštěnku, abychom si na ni sedly.

„To víš, že jsem o tom dlouho přemýšlela, ale to už bylo na doraz, dál jsem už prostě jít nemohla.“ Člověk by měl mít hrdost v každém věku, i když časem a životní zkušeností se ty hranice trošku omílají, obrušují a snižují. Už nejsme tak kategorické jako ve dvaceti. Jsme smířlivější, odevzdanější. Nebo snad rezignovanější? Před patnácti lety bych už Richardovi dávno flákla telefonem a poslala ho ke všem čertům. Čekám už pět let, až se vyjádří. On už se do Čech vrátit nehodlá, má tam prý skvěle našlápnutou kariéru, jenom já jsem se nějak vytratila z pořadu dne. Tajně jsem to začala zjišťovat po úřadech, co bych pro naše společné soužití mohla udělat. Na letišti už se jim dávno nelíbí, že tam jezdím pět let za přítelem, a dívají se na mě skrze prsty. Po jedné trapné a velice ponižující scéně, kdy na mě obtloustlá úřednice snědé pleti řvala lámanou angličtinou něco o kurvách z východu jsem se rozhodla pustit do průzkumu.

Nicméně výsledek nebyl moc potěšující. Jak se ukázalo, já sama pro to nemohu udělat nic. Do všeho musí být zapojen i náš mistr Richard- svatba a potom vyřídit papíry, pracovní povolení, zdravotní pojištění a tak. Zkoušela jsem i různě přes agentury sehnat práci, ale zatím se tam nic vhodného nenaskytlo.

Při poslední návštěvě jsem ho začala nenápadně naočkovávat. Něco v tom smyslu, že už nejsme nejmladší a že by se náš vztah měl pomalu začít posouvat do jiných dimenzí. Chvíli na mě nechápavě hleděl, jako kdyby mi narostla druhá hlava. Potom zrudnul, odkašlal si a třesoucím hlasem zamumlal něco o tom, že za ním mohu klidně jezdit i častěji, že mu to nebude vadit.

No, to bych asi mohla, jen už mi nějak dochází síly, nervy, trpělivost i peníze. Mohla bych, ale nechci. Prostě už nemám sil. Holky kolem mají domy, rodiny a na dovolenou jezdí k moři. Já z toho nemám nic. Všechen čas i energii trávím v letadle, pořád na té samé blbé lince. Já už ty mraky pode mnou znám snad nazpaměť.

„A co ty? Jak se vyvíjí tvůj svatební plán?“ vytrhla mě z úvah Alča, abych se zase do nich nazpět zahloubala.

Mlčela jsem, vůbec se mi nechtělo odpovídat. Mysl úplně ochabla a já se cítila jako ve vakuu. Nic kolem. Snad ani já sama jsem tam nebyla. Celé se mi to pořád poslední dny honí v hlavě, nemohu na to přestat myslet. Jako kdybych svůj život sledovala z křesla v kině. Jsem tam jediný divák. A na konci netleskám, není čemu. Zazvonil zvonec a divné pohádky je konec.

„Já nevím. Pořád se tváří tak nechápavě. Je mu přes čtyřicet, ale největší zábavou je jít s klukama v sobotu na fotbal,“ posteskla jsem si nakonec a vyhnula se tak zmínce o svatbě.

Alena už mě ale za ty roky má přečtenou. „Takže svatba nic?“

„No…,“ začala jsem opatrně. „Něco jsem naťukla…“

„A?“

„A co?“

„No jak reagoval? Co ti na to řekl?“

„Úplně to zamluvil…“

„No to je jasný, typickej chlap. On to totiž asi vůbec nepochopil! Oli, kdy už se konečně probereš a přestaneš naťukávat? Víš přece, že co se jim nenaservíruje polopatě, tak se míjí účinkem? To je přece jedna ze zásadních ženských pouček!!“

„Když teda všechny ty svý poučky znáš, tak proč jsi zase sama?“ neodpustila jsem si rýpnutí, ale vzápětí mi to bylo líto. Alča je moc fajn a nezaslouží si, abych se po ní vozila jen proto, že je Richard neschopnej magor.

Naštěstí je nejen dobrá kamarádka, ale i psycholog. Hned to pochopila.

„Musíš na něj uhodit. Využít momentu překvapení, aby neměl připravenou výmluvu. Chlapům to všechno dochází pomaleji. Oni za to snad ani nemůžou, asi to mají v genech. Odhodí někam fusekle nebo špinavou košili a za pět minut o tom už ani neví. Oni jsou asi fakt z Marsu.“

Zkřehlými prsty znovu otevřela plácačku a obě jsme si na zahřátí trošku přihnuly. Vytáhla jsem krabičku s cukrovím. Včera jsme byli s našima u strýce na oslavě narozenin a dostali jsme bohatou výslužku.

„A nechceš zkusit štěstí v českých vodách? Neříkej mi, že je Richard takový Bůh, kterému není na této planetě rovno?“ začala na mě Alča zkoušet zřejmě své další ženské a psychologické poučky.

„Tak se kolem sebe rozhlédni. Copak vidíš nějakého použitelného chlapa v našem věku? Já tady už další čas mrhat nehodlám. Všichni se na tebe budou culit, ale potom skutek utek, protože nečekaně zjistíš, že má doma těhotnou manželku a pětiletého synka. A navíc- s Ríšou jsem už deset let a ty rozhodně nehodlám hodit za hlavu,“ prohlásila jsem razantněji, než jsem měla v úmyslu.

Deset let. Ano, s Ríšou jsme spolu už deset let, z toho pět let máme vztah na dálku. Copak to teď mám vzdát? Odjížděl, když mi bylo třicet a chtěla jsem už rodinu. Prý se ještě na dítě necítil. Možná proto, že sám je tak trochu dítě. Ale kdy to s ním bude lepší? V příští pětiletce? To mi bude čtyřicet a s rodinou budu mít asi už utrum. Ale jemu to bylo jedno, chtěl poznávat svět. I přes to se pořád dušoval, že mě miluje a že se mnou chce žít. Jen ten náš vztah potřeboval trošku zvolnit.

Nemůžu přece Alči přiznat, že v našem věku už žádné šance nemáme. Svobodní použitelní chlapi kolem čtyřicítky neexistují. A o to, co se vyskytuje kolem, zájem tedy opravdu nemám. V mysli se mi míhaly existence, na které jsem v posledních letech narážela. Jasně, že jsem byla dál na lovu, ale neúspěch se tak těžko přiznává… Takhle na rovinu to snad vnímám až teď. Richard je pro mě jediná a poslední šance na normální neosamělý život. Poslední instance. Jinak mi zbývá už jen pořídit si kočku, přihlásit se do kurzu pletení ponožek nebo začít po večerech luštit křížovky a sudoku, jako to dělá Alen.

A je to venku. Richard je poslední nadějí na iluzi rodiny.

„Tak to na něj budeš muset vybalit na rovinu,“ Alena mi opět četla myšlenky, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Ale jak se dá ještě více na rovinu říci věta: „Je mi po tobě smutno, chci s tebou žít, tak co s tím hodláš dělat?“

 

Krásné omyly

Člověk si může dopředu trénovat a připravovat, co, kdy a jak řekne, ale když dojde na lámání chleba, otevírá pusu naprázdno jako kapr na suchu.

S Ríšou si voláme skoro každý večer, časový rozdíl je jen hodina, takže „no problem“.

Pokaždé jsem sbírala odvahu a nadechovala se k osudové větě, abych nakonec vypustila nějakou totální hovadinu typu „ještě pořád u vás prší?“

Richard se většinou zarazil, což se dalo poznat i po telefonu a projevovalo se to dlouhým mlčením a funěním. Potom se nadechl a pomalu kladl otázky, kterými si zřejmě ověřoval mou příčetnost a občanskou způsobilost. „Poslouchala jsi mě vůbec? Víš, o čem jsem naposledy mluvil? Slyšela jsi ještě, že v sobotu vyhrála Chelsea?“

Většinou jsem to ještě před vyslovením finálové věty stačila pobrat, ale zachraňovalo se to čím dál tím hůř. I když kladl celkem jednoduché otázky- stačilo jen odpovídat- Jasně, že tě poslouchám, mluvil jsi o sobě a kdo jiný by měl vyhrát, než Chelsea, i když jsem vůbec nemusela mít páru a předchozí konverzaci.

Richard tak začínal pojímat podezření, že se něco děje. Tak jako má žena radar na cizí ženský parfém, na ty drobné nesrovnalosti v partnerově vyprávění a na podezřelé narůžovělé fleky na košili a kravatě.

Když už jsem asi potřetí v řadě nevěděla, kdo vyhrál v sobotu fotbal, začalo jít do tuhého. Měl pocit, že se tak jeho počáteční podezření začíná potvrzovat. Já prostě musím MÍT CHLAPA!! Jinak si to totiž asi nedokázal vysvětlit. Jeho jinak věrná a naslouchající ženuška rebeluje a myslí na něco jiného, když zrovna ON promlouvá. Prostě chlapské přímočaré řešení. Vše je buď černé nebo bílé, jiné barvy neexistují. Varianta, že bych i já mohla mít nějaké starosti, které se mi honí hlavou, prostě nepřicházela do úvahy.

Čím víc si byl jistý, tím více byl nervózní a snažil se to ze mě vydolovat. Chtěl to ode mě prostě potvrdit a fakt, že není co, zcela opomíjel. Čím víc tak na mě podivně naléhal, já nic netuše, jsem stále hloupěji a hloupěji odpovídala, až byla naše diskuse na úrovni Barta Simpsona z kultovního animovaného seriálu.

Když už jsem měla pocit, že tohle není ta stará sebejistá Olivie a že se sebou musím něco udělat, dala jsem si dvojité latté a byla jsem rozhodnuta se nad sebou hluboce zamyslet. Někde u druhého dortíku a páté strany cestopisu o Thajsku mi to došlo.

´No jasně!´plácla jsem se do čela. Musíme prolomit stereotypy! Na vánoce vyrazíme třeba do Thajska! Bude tam krásně teplo, moře, vychlazený kokos a moje milované krevety.

Už jsem pomalu začala v hlavě spřádat plán. Vzhledem k tomu, co mě loni stál ten hotel pod Hradem, tak si tohle mohu klíďo dovolit. Já si zaplatím svou půlku, Richard zase tu svou a jsme si kvit. Pořád chce všechno fér, tak to má. A navíc, na začátku se mluvilo o placení v Londýně a Praze, na plán B nepomyslel.

Já jsem se loni pořád honila jako blázen, musela jsem zařídit hotel, všechno zaplatit, sehnat vánoční stromeček, ozdoby na něj, cukroví a on si potom přijede k hotovému jako král. Letos chci být královnou i já. Také chci o vánocích přijít k hotovému, nemuset nic chystat a jen se napucnout kaprem a bramborovým salátem. To sice asi v Thajsku nebude, ale to klidně obětuji.

A navíc budeme oba v romantickém prostředí a třeba k sobě najdeme snáze znovu cestu. V poslední době se naše hovory nějak zasekávají jako poškrábaná gramofonová deska.

Dnes večer mi Richard volat nebude. Řekla jsem mu totiž, že mám sraz s holkama a potom jdeme cvičit. Asi jsem nezněla moc přesvědčivě, protože se mě pořád dokola vyptával v kolik hodin máme sraz, kde, kdo tam všechno půjde, kam půjdeme a tak dále, jako kdyby mě snad chtěl při něčem načapat. Už mě ale přece jen zná a po hlase si všechno odvodí; tentokrát jsem se však nedala.

Odpovídala jsem tak pohotově a hlavně tak nechápavě, že už mu další křížový výslech přišel hloupý.

Jistěže jsem dnes večer nic neměla, ale chtěla jsem být chvíli sama, jen se svými myšlenkami. Někdy jsou sice dost nebezpečnými společníky, ale dnes mi prokázaly velkou službu.

Asi o půl desáté zazvonil telefon. Ležela jsem už v posteli v noční košili a pustila se do těch křížovek, ať mám přípravu na stáří. Dnes jsem už opravdu nikoho nečekala.

Nedůvěřivě jsem se zadívala na displej. Jasně na něm zářilo RICHARD.

Bože, a co zase ten po mě chce? Už je snad večer, ne? Evidentně si chce překontrolovat své vlastnictví, zda spořádaně dorazilo domů.

Vlastnictví? Jeho vlastnictví? Vzít si mě nechce a já tak pořád musím trčet v Praze. Už se mi všichni za zády pošklebují a když se otočím, vidím jen ty lítostivé pohledy. A je to všechno jeho vina! Konečně jsem si nasadila koule (i když u ženské to zní dost divně) a mobil vytípla. No co, už je pozdě a spořádané holky chtějí také někdy spát.

 

Druhý den jsem si ještě ani v práce nestačila uvařit kávu a už na mě vyskočil JEHO mail.

Byla to báseň. Následovala spousta slov o nehynoucí lásce, jako kdyby před tím studoval Karla Hynka Máchu. Na závěr složitá věta ve smyslu, že mu moc chybím a těší se na mě.

No to by ze mě měla Alča radost, jak převádím její poučky do praxe. Troška nejistoty a můj čtyřicátník vyvádí jako mladý jura v pubertě. Asi to budu muset aplikovat častěji. Holt, jak říká Alča, takový mobil vypnutý v pravou chvíli umí zázraky.

Rozhodla jsem se nechat milého Ríšu trošku podusit ve vlastní šťávě a zatím neodpovídám. Odpověď si musím nechat pěkně uležet, napsat můžu nejdříve až u odpolední kávy, jinak budu vypadat jako naprostá zoufala, co nemá celé dny co na práci a jen čeká na jeho slovo shůry.

V klidu tak upíjím horou kávu s cukrem. Přemýšlím, komu tuhle novinku napíšu- Alči nebo Báře? Nebo oběma? A které dřív? Obě budou mít ze mě radost a obě mi budou chtít radit, co dál. Ne ne ne. Tuhle chvíli si nenechám vzít. Je to můj triumf, ne jejich. Teď jsem na koni a nechci rady. ON se vyjádřil a škemrá, tak ho v tom musím nechat. Mám navrch, nad NÍM, protože to ze sebe musel vyklopit jako první, i nad holkama, protože vím něco, co ony ještě ne. To je život, válka o pozice. Chvíli mám navrch já, chvíli zase on a potom někdo třetí. Třeba ta protivná bába na pasovce na letišti v Londýně, co mě chtěla šacovat jako nějakou lacinou štětku z Východu. Teď mu to můžu natřít i za ni. Ponížení, stud, nejistota, čekání. Musí to tak ale v životě pořád být? A co jiné vztahy? Přebírám si v hlavě vztahy mých kamarádek. Jsou jejich úsměvy jen za ta léta vycvičenou fasádou nebo se opravdu nemají s čím svěřit?

Najednou si nejsem jistá, jestli jsme třeba už oba nezašli ve vztahu příliš daleko, za hranu, odkud se už nedá vracet. A každý stojíme jinde, za jinou hranou, na vzdálených koncích našeho společného světa. Máme k sobě daleko, a proto spolu musíme pořád bojovat. Kdo s koho. Kdo překročí svou hranici jako první, aby udělal vstřícný krok. Potom se stejně oba zalekneme a utíkáme pěkně nazpět do svého teritoria, do bezpečí.

Uvidíme. Dávám tomu poslední šanci. Tyhle vánoce a potom skládám karty na stůl. Konec hry.  Už v ruce nemám žádná další esa a s pětkami se mi už dál bojovat nechce.

Najednou se mi hrozně ulevilo. Když člověk udělá rozhodnutí, které dlouho odkládal, je to stejné, jako kdyby ze sebe svalil obrovský balvan. Když si uvnitř v duši připustíte tu nejhorší možnost a smíříte se s ní, potom přijde klid. Už se toho nebojíte. Už se nebojím rozchodu. Už se nebojím samoty. Pořídím si prostě kočku.

Pustila jsem se s čistou hlavou do práce, až mi lítaly formuláře, složky a faktury od ruky. Zarazila jsem se až v sedm večer, když jsem si uvědomila, že sedím v kanceláři sama a už i na chodbě je tma.

Už mi fakt šibe. Vůbec jsem neslyšela Ivu odcházet, takže se dá předpokládat, že jsem jí ani neodpověděla, když se se mnou loučila, jako to dělá každý den. No, budu muset zítra vydržet protažený obličej. Ale když se budu usmívat a nebudu si toho všímat, budu mít navrch JÁ.

Další poziční válka.

 

Večer jsem si znovu vypnula mobil hned, jak jsem dorazila domů. Co se osvědčilo jednou, může zabodovat opakovaně, to přece zní logicky.

Byla jsem unavená, tak jsem si šla hned lehnout, ale hlava mi stejně jela pořád dál na plný výkon.

K mailu jsem se dostala až druhý den po desáté po poradě. Raději jsem nečekala na odpolední kávu, aby to nedopadlo jako včera, a pustila jsem se do psaní hned při té ranní. Natahování na skřipec je sice fajn metoda, ale nesmí se to přepísknout.

Začala jsem nenápadně s tím, co kdybychom letos porušili tradice a že ten loňský hotel nic moc, tak uvidíme, jestli se chytne.

 

Mlhy nad Temží

Budík dnes zvonil obzvláště brzy. Město se ještě utápělo v mlze a ve tmě, ale on už musel do práce. Připravují finanční rozvahy a „risk management“ pro jednoho významného klienta. Chce po jejich bance ranec peněz, ale jim se ten projekt moc nezdá. Maká na tom s klukama už tři měsíce a dnes mají další schůzku, protože jim ještě chybí nějaké podklady za minulý rok.

Zarazil ho ten včerejší mail od Olivie. Vůbec to nechápal. Copak neví, kolik tady má práce a starostí? A ještě ho bude otravovat s blbostmi. Jasně, že ji má pořád rád, ale je mu úplně šumafuk, do jakého hotelu pojedou. On by stejně nejraději nenápadný penzión někde v Krkonoších, ten loňský byl moc vyumělkovaný, člověk se tam pomalu bál dát si u televize nohy na stůl. Navíc peněz na rozhazování také moc nemá. Oli si sice myslí, kolik si nevydělá, ale tady je život pěkně drahý. Moc mu toho nezůstane a navíc chtějí jet s klukama z práce v lednu na tři týdny do Asie. Nedostanou více dovolené, jinak by to zabalil klidně na půl roku. Richard už uvažoval i o tom, že by dal výpověď a z našetřených peněz chvíli cestoval po světě. V Asii se dá žít za levno, rozhodně za míň, než v Londýně. Ale co potom? Do Čech už se vracet nechce a těžko říci, jakou práci by se mu tady potom podařilo sehnat. Jestli vůbec nějakou.

U nich v bance je ještě pár Čechů a Slováků, sem tam někam zajdou na pivko nebo si u někoho z nich pouští stažené filmy. Nejčastěji se asi vídá s Pavlem a Vladem. Sobotní fotbálek a potom na pivko. Doma je stejně nikdo nečeká, tak kam spěchat. V posledním roce si ale čím dál více uvědomuje, že mu tento způsob života vlastně docela vyhovuje. Už nemá věk a chuť přijít večer domů a povídat si o romantických seriálech nebo o novém svetříku ve výloze v butiku na rohu. Nechce ani psa. Chce si jen tak přijít večer z práce domů, otevřít pivko a kopnout špinavé ponožky na zem.

Jsem vlastně strašně jednoduchém, chci se jen najíst a vyspat a hlavně- prosím- nechtějte mě měnit. To by tak mohlo být moje heslo, uvědomil si Richard a projel si rukou vlasy.

Díval se do zrcadla na tvář, která nenápadně, pomalu, ale neúprosně stárnula. V březnu mu bude čtyřicet čtyři. Ještě před dvěma lety by mu jeho pravý věk nikdo nehádal. Ale teď? Dnes bez problémů. A asi i víc. Na strništi na tváři je čím dál více bílých flíčků a i vlasy pěkně prošedivěly.

Kůže na tváři je vysušená a kolem úst a očí napočítal osm vrásek. Hlubokých a dlouhých. Kdyby byl ženská, už by začal blbnout s krémem na omlazení a vyhlazení pleti. Ale chlapům vrásky sluší, dodá jim to na serióznosti.

Nabral do dlaní studenou vodu a stříkl si ji do obličeje, aby se probral. Hodiny na chodbě ukazovaly 5:32 am.

Vždyť nám to těch pět let tak suprově fungovalo. Oli jezdila za mnou, protože měla více dovolené a navíc si to mohla i nějak šikovně zařídit v práci. Ale co já? Dostanu stěží dva týdny volna a jsem rád, že se domů podívám alespoň na vánoce. Tak na co si pořád stěžuje? Víc za ní jezdit nemůžu, to ví moc dobře. A abych jí přidával na letenky, aby za mnou mohla jezdit častěji? Tak na to také moc nemám, život se tady docela prodraží a navíc, ona si vydělává celkem slušně a bydlí pořád u rodičů, takže nemusí platit za bydlení. Mě banka přestala na bydlení doplácet, tak si stejně budu muset najít něco menšího a na okraji města.

„Co tím asi myslela? Vzdát se vánočních tradic…,“ brumlal si pro sebe hlasitě v koupelně, když se holil. Ale stejně se na to nedokázal moc soustředit. Půlka mozku řešila prezentaci a finanční rozvahu a ta druhá se snažila pitvat včerejší zprávu od Oli. Nebo tím snad pitval zároveň i sám sebe a krizi středního věku? Fakt je už v krizi? Asi ano- to si chlapi pořizují novější a dražší modely aut a manželek. On už si nové auto koupil na jaře. Párkrát mu dokonce už blesklo hlavou, že když ho Oli po telefonu moc nevnímá, třeba myslí na někoho jiného. Opravdu má jiného chlapa? Nejhorší na tom všem bylo, že by mu to ani snad nevadilo. Čím dál více si uvědomuje, že už jí nemůže nebo snad ani nechce dát víc. Pár společných týdnů, vánoce a šlus. Aspoň by to byl konec trápení pro ně pro oba.

Víkendy má stejně raději s Pavlem a Vladem. Dají si pivko a nemusí pořád dokola něco řešit. Nemusí pořád dokola přemýšlet, co to znamená, když se řekne tohle a tohle. Prostě to jen znamená tohle a tohle.

Jestli se se mnou chce rozejít po mailu, tak to je tedy pěkně zbabělá, čekal by něco víc. Asi by za ním nejezdila, ale aspoň by si zasloužil telefon. I když… možná to takhle bude nejjednodušší cesta pro obě strany. Stručné, výstižné, bez emocí. Bez bolesti. Ta přijde až potom. Vždycky přichází, patří k životu i lásce.

Psala, že to chce změnu a tak… Tak když chce změnu, má ji mít. Může si být sama, to jsem zvědavá, koho chce klofnout. Dáme si s Vladem rybu s opečeným bramborem, pustíme telku a bude. A bez jejích dárků se určitě také obejdu.

Richarda zaplavil vztek. Jsme spolu už tak dlouho, klape to a teď takovej podraz? No nic, jak chce, já se snažil. Já tady na nás na oba vydělávám, ale jí to holt není dost dobré. Já se jí o nic už prosit nebudu. Ať jí dělá kašpara někdo jinej. Končím, další mail a telefon ať už nečeká. A může si ho vypnout třeba na celou noc.

 

Den ovce

Když se ženská zabejčí, nepohnete s ní ani párem volů. Ale když se šprajcne chlap, nezmůže nic ani traktor.

Síly se vyrovnávají, možná i obracejí. Oli ztrácí půdu pod nohama. Pořád čeká na odpověď, ale kde nic, tu nic. Příchozí poštu v počítači kontroluje snad každých pět minut.

Vyhlídla pro ně na vánoce krásné hotely na ostrově Ko Samui v Thajsku, ale rezervace už dávno propadla.

„Ty, Alen, myslíš, že třeba mohl ztratit číslo? Myslím třeba celý mobil i s kontakty…,“ chytám se stébla naděje jako tonoucí.

„Myslíš jako, že mu přes noc rapidně pokleslo IQ o sto bodů a neví, že máš i email?“ probrala mě Alen z iluzí.

„No já vím, ale třeba se mu rozbil i počítač…,“ zkouším to dál, ale Alča mě zarazí.

„Ne, Olivie,“ skočí mi rázně do řeči. „Nepíše proto, že prostě psát nechce. A proč nechce, to ví jen on sám. A pokud to chceš vědět taky, což by se pro váš vztah docela hodilo, budeš mu muset chtě nechtě zavolat.“

Když se to řeklo takhle nahlas, vylekalo mě to. Také jsem věděla, že budu muset zavolat, jinak se nic nedozvím. Bože, bože, s těma chlapáka je ale práce.

Z kanceláře jsem odcházela s těžkou hlavou. Ještě musím skočit na poštu a večer jdeme s holkami na pilates, tak si alespoň zaměstnám mozek.

Z budovy jsem vyběhla narychlo, kabát jsem zapínala za běhu a šála za mnou vlála jako pestrobarevný fábor. Tu mi dovezla Alča z nějaké dovolené a snad ani neexistuje barva, kterou bych uměla pojmenovat a nebyla tam.

Tramvaják mi zavřel dveře přímo před nosem. Ten dědek za volantem mě musel vidět, to mi udělal schválně. Je naštvaný na celý svět a já to mám odnést. No prostě den blbec.

Další tramvaj jela naštěstí za pět minut. Je špička, tak to fičí. Zrovna ale začalo sněžit a na límci a na šále se mi zachytily vločky. Teď začaly tát a studí mě na krku. Zakroutím krkem, abych je otřela do šály, většího úsilí už nebývám navečer schopna.

Poštu máme kousek od domu po cestě od tramvaje. Lidé stojí až ven, no to se zase státní úředníci předvádějí. Ale co naplat. Musím to poslat ještě dnes, jinak mě do toho kurzu na trenérku pilatek nevezmou a budu muset čekat další semestr. A já už bych chtěla na jaře začít předcvičovat.

Ohrnula jsem si límec a šálou si ho přitáhla až těsně ke krku, aby mi nesněžilo na holou kůži. Jako ovce se řadím do davu.

 

Za starými mlýny

Blíží se víkend a já cítím potřebu nebýt sama doma. Sama se sebou a svými náladami. Naštěstí se mi podařilo uhnat Petru a Terezu a v sobotu vyrážíme na výlet. Peťka si pořídila knihu s výletními trasami v okolí Prahy a na jaře jsme tak zahájily průzkum.

Vsadily jsme s holkama na romantiku podzimní krajiny poprášené sněhem. Hned druhý den mi Peťa volá, jak našla bezva trasu. „Hele, poslouchej, jmenuje se to ´Za starými mlýny´ a píší tady ´pohodová odpočinková procházka vhodná i pro rodiny s malými dětmi´. To dáme, ne? Vezmu i toho svého malého chlupatého tajtrlíka a jdeme. Normálně bych ho už nechala doma, přece jen je to už vetchý sešlý stařík a navíc ho začala bolet ťapka, ale když to dají v pohodě prťata, tak on taky.“

Sraz jsme měly na Masarykově nádraží. K našemu překvapení se nám již na třetí pokus podařilo zakoupit správně lístky- tři holčičí a jeden psí, ale bylo o prsa. Paní totiž nemohla pochopit, že v jiné stanici vystoupíme, potom někam dojdeme (pěší přesun dnes zřejmě už není v módě) a na jiné stanici budeme nastupovat na cestu zpět do Prahy. Po namalování několika schémat to paní „prodavačka“ pochopila a zpáteční lístky vydala.

Měly jsme štěstí na počasí. Bylo krásně, jasno, ale mrazivo.

Usedly jsme ve vlaku hned do prvního vagónu k okýnku a sledovaly ubíhající krajinu. Ta měnila barvy podle převažujících stromů, zatímco my měnily barvu podle teploty. Teď už jsme měly lehce zsinalý nádech. Moc se tady netopilo, tak jsme dopnuly bundy až ke krku a usoudily, že je čas trošku se ohřát. Já měla v termosce jen obyčejný čaj s citronem, ale Terka nás obě překvapila a vytasila se rovnou s punčem.

„Ten by měly dodávat české dráhy gratis k lístku, abychom tady neomrzly,“ vysvětlovala hned na úvod svůj počin Terka.

„Naštěstí jedeme jen dvacet tři minut, tedy pokud jízdní řád nelže nebo jestli nezamrzly koleje, a padáme odtud,“ udávala další pokyny náčelnice dne Péťa, která měla tento výlet celý na povel. Jediná totiž znala cestu. Na klín si rozložila mapu, na ni chlupáče Bóbika (což jsme jí svorně záviděly, protože ji hřál na nohy) a tvářila se zadumaně.

Byla jsem po hektickém týdnu tak psychicky vyčerpaná, že jsem odmítala jakékoliv informace o cestě s tím, že můj organismus už utrpěl dostatečný šok a další zátěž by neunesl. „Jestli mě chcete nést celou cestu domů na zádech, tak prosím, ale jinak mi stačí to, že půjdeme po červené, tu ještě poznám.“

Po výstupu z vlaku jsme začaly hledat značky výše zmíněné barvy, leč marně.

„Ty, Peťo, jak je ta kniha stará? Nemáš ji třeba z dědictví po babičce?“ rýpla si do naší horské vůdkyně Terka a začala se smiřovat s faktem, že se prvním vlakem vracíme zpátky.

„No co, lístky už máme, stejně tu nic na dohled není, tak co se trápit. Vyvenčíme Bóbika a nasedáme.“

Ale Petra se nevzdávala. Asi v dětství navštěvovala hojně skauta a naučila se techniky hledání cesty domů, od domu, do lesa, z lesa, po červené, po modré a tak dále. Stanovila si jasnou strategii bitvy a vyrážela v naději po všech cestách, které toto místo protínaly.

„Třeba jen pokácely švestku s první značkou a my musíme najít až tu druhou, je to takový bobřík odvahy. Ta kniha je funglovka, kupovala jsem ji loni v létě…,“ ale to už se nám její hlas ztrácel za první zatáčkou Polačky.

„To víš, že jo. Bobřík odvahy, ten mi tento týden ještě chybí, ale bobříky debilů skládám pořád…,“ povzdechla jsem si a zamyslela se. Pak jsem si vytáhla čokoládovou tyčinku a pustila se do ní.

„Něco mi říká, že tu energii dnes budeme potřebovat. Nedáš si taky?“ nabízela jsem další kousek Terce.

„V klidu jez, já mám s sebou čtyři. Po zkušenostech z té cesty podél Sázavy mám raději větší zásoby. A jak tak sleduji ten začátek, čtyři exempláře budou asi málo,“ ušklíbla se vesele Terka, ale to už se k nám přes zablácené pole hnala rozzářená Petra a něco volala. Měla jsem čepici až přes uši, takže jsem jí vůbec nerozuměla, ale její výraz mluvil za vše.

„Ta snad našla poklad,“ zasmála se Tereza a vyrazily jsme jí naproti.

 

Asi po třech hodinách jsme míjely druhý mlýn. Sice už dávno nefungoval a kolo ve vodě neklapalo, ale i tak se na něj rozhodl Bóbik zaútočit a rozštěkal se na celé kolo.

„Ty, Peťo, a nespletli to tam nějak? Mám pocit, že těch mlýnů mělo být mnohem víc… ale podle času jsme už skoro v cíli…,“ začala jsem opatrně.

„No já už mám taky pěknej hlad. V Loděnicích je super restaurace, byli jsme tam v létě s Liborem, tak si tam můžeme dát oběd, ne? Už tam musíme být. Ať mi netvrdí, že rodiny s malými dětmi mašírují větší rychlostí než my?“

Tak jsme si vzala každá do ruky jen další čokotyčinku a šlo se. Teď už jsme více mlčely než na začátku, žhavá témata byla vystřílena, hlad i nervozita sílily a my si pěkně představovaly propečený kuřecí steak na křehkém salátku se sladkou tečkou na konec.

Po dalších dvou hodinách a třech mlýnech jsme krapet znejistěly. Vytáhly jsme moudrou knihu, kterou Bóbika očichal, počůral a znechuceně od ní odkráčel.

„No jo, chudáček chlupáček, už ho bolí ta tlapka. Budu ho muset vzít do batohu,“ hájila svého svěřence Petra.

„Nejsem si jistá, zda se v knize zmiňují výlučně jen o rodině hojno sapiens. Budou mluvit spíše o gepardovi, protože se šeří a my jsme podle odhadu tak někde v polovině,“ prohlásila jsem pochybovačně a zalovila v paměti, abych si vybavila důležité body pro přenocování a přežití v divoké přírodě. Dobré půl hodiny nemáme už ani jedna z nás signál na mobilech, takže ani nemůžeme zalarmovat kamarády, aby si nás tady někde našli.

Začalo mrholit a tím vzala romantika definitivně za své. Natáhla jsem si goretexovou kapuci a takto vyzbrojena jsem se vrhla do boje s lítou a zlomyslnou přírodou.

Nasadily jsme rychlé tempo podobné jednotce rychlého nasazení a zhruba hodinu po soumraku jsme promáčené doklusaly do Loděnice.

V tu chvíli nás už nezajímaly ani staré mlýny ani barevná podzimní krajina ani skvělá restaurace. Ale zcela prozaicky autobusová zastávka. To, že je nám náš zakoupený zpáteční vlakový lístek zcela k ničemu, jsem pochopila už před dvěma hodinama. Do místa určení bychom se dostaly svěžím klusem tak někdy zítra kolem druhé hodiny odpolední.

„Ty jsi dnes šéfová, tak to běž zkontrolovat,“ dala jsem Petře jasné zadání a šla se schovat před deštěm do boudy. V tu chvíli to už bylo stejně jedno, byly jsme celé zmáchané, boty promočené a z pramínků vlasů na čele mi tekla do očí voda.

Nevím, který svatý při nás stál, asi všichni, protože za necelou půlhodinu jel autobus do Prahy. Poslední. Já byla v této situaci ochotná skočit do jakéhokoliv autobusu, který by mě odtud odvezl.

Řidič se sice při pohledu na nás trošku mračil, ale my se nenechaly odradit a naskočily dovnitř. Ať si to po nás pěkně vytře.

Večer jsem se zachumlala do peřiny a navařila si kýbl horkého čaje. Byla jsem v takovém mentálním rozpoložení, že mi bylo tak nějak všechno jedno.

Když zazvonil mobil, dokonce jsem ho i v mrákotách vzala a chraptivě se představila.

RICHARD! Po takové době, co mám tak naléhavého na srdci, že volá skoro v noci? Pustila jsem se do něj, co mi to dělá, já pak chodím ze zoufalství na takové výletu a tohle je výsledek.

Něco zakoktal, znělo to dokonce i trošku jako omluva.

Pomalu začal sondovat, co jako to chci o těch vánocích měnit a tak, až jsem mu to všechno vyklopila. Asi tomu napomohla i notná dávka horkého punče, který jsme v autobuse na zpáteční cestě dopíjely.

Richard pořád mlel něco o rozchodu, moc jsem to nechápala, ale když jsem mu vysvětlila, že jsem jen chtěla změnit lokál a ne chlapa a chtěla jsem vyrazit třeba do Asie, úplně se po telefonu rozzářil.

Cukroval jako celé hejno hrdliček dohromady a sliboval hory doly.

„No, pro začátek by mohlo stačit, že sem přijedeš na vánoce. Na Praze netrvám, můžeme klidně na ty tvoje milované hory. Thajsko už je stejně pasé, takhle narychlo to nevybavíme. Ale někdy mě tam budeš muset vzít a vynahradit mi to,“ škemrala jsem ještě dodatečně a byla ráda, jak to nakonec dobře dopadlo a vše je při starém. Tedy alespoň se to tak jeví.

Bála jsem se tedy zbytečně. Má mě rád a přijede za mnou. To mi pro dnešek úplně stačí.